VALERIE.

Zapínám kávovar a zírám na tu malou modrou kontrolku, jak slyším zavírání dveří, nechávají mě tu samotnou, s Zadem nahoře bez.

„Neplač, Kotě, nutí mě to prolévat krev.“

Jeho slova mi znovu probíhají myslí, sytá a svůdná jako červené víno, snadno maskující zlověstnou podstatu.

Slova z úst zabijáka, ale i s tím vědomím mi dávají sílu, kterou si neumím vysvětlit.

„Nech mě to vzít.“

Vzdechnu,