„Spíš než dobrý, Koťátko… Nikdy jsem si neuvědomil, že jsi tak dobrá v přijímání ptáka,“ zamumlá, jeho hluboký, chraplavý hlas mi stáhne jádro a jen podnítí touhu ve mně. „A vypadáš tak zatraceně hezky na kolenou.“

V žaludku se mi udělá uzel, jeho slova ve mně něco zlomí a cítím ten příval síly od svého vlka uvnitř. Ten pocit je nepopsatelný, je to jako něco… probouzejícího se. Emoce, potřeba…

Oči