„Jen něco málo přes pět hodin.“ Mávne rukou směrem k mému obličeji, na kterém se jistě zračí překvapení. „To je v pořádku! Musel jsi být unavený.“

Mírně se zamračím. „Jo… už nějakou dobu jsem se pořádně nevyspal, a v přírodě… se cítím jako doma.“

Přikývne, zatímco se přehrabuje v tašce a vytáhne dvě termosky.

„To je skvělé… tady. Přinesla jsem kafe.“ Podá mi jednu s úsměvem.

Úsměvem, díky kterému