ADRIANA

„Do prdele!“ zasténám, jak mě to mrští mezi stromy. Větve praskají, jak do nich narážím, a bolestně se kroutím, protože nejsem schopná udržet rovnováhu a řítím se dolů, až dopadnu na zem dvanáct metrů pod sebou, a vyrazí mi to dech. „Do prdele…“

„Působivé,“ říká Zade, když dopadne na zem pár stop ode mě. Damien a Valerie se objeví, oba bledí, a Valerie si ke mně klekne, aby mě prohlédla.

„