Judy, pohled první osoby

Noc se vlekla šíleně pomalu; nepodařilo se mi vymyslet nic, co by nám pomohlo utéct. Ne že bych si myslela, že se nám to vůbec může podařit, ale aspoň jsem doufala, že objevím nějaké slabé místo na té kleci, nebo že budu mít do rána nějaký plán. Bez oken bylo těžké s jistotou říct, kolik je hodin.

Irene se ke mně tiskla a nakonec usnula z toho neustálého pláče. Ale já jsem