„Před dvěma lety jsem nevěděl, jak se pohnout dál poté, co jsem ztratil všechno,“ řekl, jeho hlas byl hluboký a chraplavý, „nechtěl jsem se pohnout dál. Myslel jsem si, že bolest a utrpení, které cítím, se nemůžou zhoršit, že jsem dosáhl dna propasti.“

Jeho oči, plné hlubokého smutku, držely ty její v zajetí, když jí setřel zatoulanou slzu z tváře. „Ale pak jsem ztratil tebe, a to nejhorší teprve