Adam dodal: „Dneska budu spát v pracovně.“

Celininy rty se zkroutily v hořký úsměv. Tak tohle stačilo. Jediné slovo od Carly a proměnil se ve vzor cudnosti.

Vzhlédla k němu. „Není třeba. Já odejdu dneska.“

Pokusila se vyprostit zápěstí z jeho sevření, ale jeho štíhlé, velitelské prsty ji držely pevně, jeho síla byla neochvějná. V jeho hlubokém hlase nebyl prostor pro vyjednávání. „Zítra se hlásíš