Zalapám po dechu, oči se mi rozšíří a v tu chvíli – jako lusknutím prstů – se mi vrací zdravý rozum.

„Panebože!“ vyjeknu, vrazím mu dlaně na hruď a odstrčím ho. „Ty jsi tak nechutnej!“

Zasměje se, očividně pobavený, ale mými pokusy o odsunutí ani nehne brvou. Po třech, čtyřech marných pokusech Kent přeci jen o krok ustoupí, nechá mě proklouznout kolem a prchnout na druhou stranu pokoje. Otočím se