Kent nečeká, až vyšplhám po schodech k domu. Místo toho vklouzne dovnitř přede mnou a nechá mě poslušně se vléct za ním.

Žaludek se mi obrací podruhé během dne, i když tentokrát z úplně jiných důvodů. Popravdě, cítila bych se líp – a víc bych to chápala – kdyby na mě Kent vyváděl. Křičel, ztrácel nervy, rozkazoval.

Ale tenhle Kent? Tichý, klidný, rozvážný Kent?

Toho se bojím.

Sklopím zrak a stoupá