Vyřítím se z pokoje a hlučně seběhnu schody do druhého patra. V mysli mám jen jediné: bezpečí mého pokoje, postel, zamčené dveře…

Vtom na odpočívadle vrazím do někoho, kdo stoupá po schodech z přízemí.

„Jejda!“ vydechne ten člověk překvapeně, možná i trochu bolestivě. „Co…“

Snažím se ho zoufale obejít, necítím a nevidím nic kromě slz, které mi proudem stékají po tvářích. Jsem teď jako divoká, jako