„Na co myslíš?“ zašeptám o pár minut později, když už se nám dech i tep téměř srovnaly. Kent se ke mně natiskl bokem, i když já pořád ležím na zádech. Jednou rukou mě objímá a přitahuje si mě blíž k tělu. Hřeje mě.

Chvíli mlčí, a pak se tiše, hřejivě zasměje. „Ale nic, Fay. Vlastně na nic nemyslím. O to přece jde.“

„Aha,“ vydechnu a rychle k němu otočím hlavu. Protože já… já myslím na všechno. Myš