„Ivane,“ vydechnu, sotva slyšitelně, a zírám na něj seshora ze schodů. V tu chvíli si uvědomím, že tu stojím prakticky nahá, jen v tom svém titěrném županu, a křečovitě si ho přidržím u krku. Zhluboka se nadechnu a snažím se vymyslet, co sakra budu dělat dál. Co tady vůbec dělá?!

„Hádám,“ ušklíbne se Ivan a koutek úst se mu ještě víc zvedne, „že soudě podle tvého oděvu… ještě nejsi připravená? Pot