Kent se na mě v zrcadle zamračí, aniž by cokoliv řekl, jen zakroutí hlavou a dává mi – zas a znovu – najevo, že to není moje starost. Zklamaně se trochu stáhnu, toužím to vědět, ale…

No, když mi to nechce říct. Nemůžu s tím nic dělat. A s tímhle výrazem v obličeji Kenta radši neprovokovat.

„No dobře,“ pokračuju, „co mám… celej den dělat? Až odjedeš?“ zeptám se, posadím se a obejmu si kolena rukama