Ale zatínám čelist a odvracím zrak od Natálie, která se tiskne k Kentově paži, s vědomím, že jsme se rozhodli, jak to budeme hrát. A že se toho musím držet.

„Nech ji,“ řekl mi Kent před pár týdny, když jsme leželi zamotaní v prostěradlech jeho temného pokoje. „Nech ji myslet si, že o ní uvažuji jako o své ženě, Fay.“

„Uvažuješ?“ zeptala jsem se a doufala, že můj hlas neprozradí mou hrůzu z té před