„No tak,“ řekne Kent, dopije kávu a pohne se, jako by chtěl vstát. „Musíme do tebe dostat nějaké jídlo – určitě máš hlad –“

„Nééé,“ zasténám a opřu se o něj, čímž mu to ztěžuji.

„Co,“ zasměje se a na vteřinu se zastaví. „Nemáš hlad?“

„Ale jo, mám hlad,“ zamumlám, zavřu oči a úmyslně si zabořím hlavu pod jeho bradu. „Jen nechci z postele. Je to tu tak krásné. Nemůžeme tu zůstat celý den?“

„Věř mi,