Brzy ráno, o dva dny později, ještě než Bůh slunce vůbec pošle na oblohu první paprsky, se v posteli převalím a lehce Kenta políbím na rameno.

„Kente,“ zašeptám, dostatečně nahlas, aby se probudil. „Kente, vstávej.“

Zamrká, zamračí se a pak ještě pevněji zavře oči. „Ne,“ zamumlá a otočí se ode mě.

„Kente!“ zasměji se a položím mu ruku na rameno, abych s ním jemně zatřásla. „No tak! Chci se jít nah