Otřu si slzy a věnuji Danielovi velký úsměv, zatímco se brána za námi zavírá a on přede mnou prudce zastaví, obtočí kolem mě ruce a dlouhou chvíli mě pevně drží.

"Ach můj Bože," zašeptá, hlas se mu chvěje. "Jsi – jsi v pořádku!?"

"Jsem v pořádku, Daniele," odpovím mu a trochu se zasměji. "Opravdu, nedělej si starosti –"

"Nedělat si starosti!?" vydechne, trochu se ode mě odtáhne a dívá se na mě, ja