Něco hebkého se dotýká mé tváře, ale trvá mi dlouhou, dlouhou chvíli, než se vrátím do světa bdění.

Oči se mi pomalu otevírají, ale ležím s těžkou hlavou zabořenou do polštáře.

"Ahoj," slyším Kentův hlas a pomalu se k němu otočím. "Čas vstávat, koťátko."

"Cože?" ptám se zmateně. Potom se začnu posazovat, opírám se o polštáře a čelo postele a mnou si oči, snažím se vzpomenout...

A pak se mi rozšíří