Marcusi

Přistihl jsem ji, jak na mě zírá. Což mě ani tak nepřekvapilo, ale co mě fakt dostalo, bylo, že pořád tleskala.

Měli jste vidět ten výraz, když jsem jí řekl, že ještě tleská.

"Pardon," zamumlala skoro neslyšně.

Nikdo ji neslyšel, jen já – protože jen já si jí všiml.

Otočil jsem se zpátky k pódiu a na scénu vlezl můj kámoš, plešatějící už od sedmadvaceti.

Pořád jsem si z Pavla utahoval. Těc