Marcusi

Spolkl jsem to a sotva znatelně kývl. „Stejně mám práci.“

Byla to lež jako věž. Sotva jsem měl co na práci, když bylo všechno zařízené, ale musel jsem hrát dál tu svou hru.

„Nebude to trvat dlouho,“ vyhrkla a otevřela dveře. Vklouzla dovnitř a uprostřed pokoje se zastavila.

„Poslouchej, za to, že jsem nasraný, může Andra.“

Ani nevím, proč jsem to řekl, ale potřeboval jsem vyčistit vzduch a