Sophina a já jsme šly rovnou domů. Ta fraška s těmi dvěma chlapíky dole mi zbytečně zabrala spoustu času.

Sophina si všimla, že nic neříkám. Když se otevřely dveře výtahu, tázavě se zeptala: „Laurel, jsi v pořádku?"

Donutila jsem se usmát a přikývla jsem.

„Kdy se panu Herrerovi uzdraví nohy? Ti lidé byli opravdu moc." Sophina zněla dost naštvaně.

Po chvíli jsem odpověděla: „Pravděpodobně bude ješt