Bylo to, jako by se zahnala do slepé uličky a nemohla z ní ven, ať dělala, co dělala.

Venku byl stále slyšet Brianův laskavý a trpělivý hlas. „Zlato, nechceš jíst? Tatínek taky nechce jíst. Tatínek bude jíst bonbóny s tebou, ano?"

Po chvíli Brian zaslechl zvuk otáčejícího se zámku dveří.

Uvolnil se a řekl do pokoje: „Austin, tak já půjdu dovnitř.“

Jemně otevřel dveře a podíval se na dceřinu tvář z