**Tristanův pohled**

Po Rowanově odchodu zavládlo v domě hrobové ticho. Takové, které neuklidňuje, ale škrábe na nervech, jako by se ti sama ta prázdnota vysmívala, a přitom bylo ve vzduchu stále cítit napětí. Camille seděla u mého stolu se sklenkou vína v ruce, s úsměškem vrytým do rtů jako natrvalo. Ani jsem se nesnažil skrýt podráždění. Opřel jsem se o zeď, zkřížil ruce a probodával ji pohledem