*Giovani*

Stál jsem v Oliviině ateliéru a zíral na plátno na malířském stojanu. Dlouho jsem seděl na posteli poté, co vyběhla ven, a když jsem konečně vstal, nevěděl jsem, kam jdu.

Po tom křiku mi i pouhé stání v té místnosti připadalo jako znesvěcení. Řekla mi sice, že jsem vítán, ale nemohl jsem si pomoct a neustále jsem si vybavoval, jak jsem cítil její ruce na hrudi, když mě odstrčila.

Zpackal