"Tak..." zeptal se Bůh, "Opravdu si myslíš, že tě nechám jít?"

Charlotte našpulila rty a mlčela.

<Nenecháš mě jít? To nevadí. Vyhrabu si vlastní únik! Možná při tom zničím tvé milované místo! Nicméně...>

Kdykoli pomyslela na Boží postižené nohy a jeho traumatické dětství, měla pocit, že to nedokáže.

Vždycky jí to připomnělo Henryho.

Když se jí to stalo, odhodila empatii stranou.

"Ptám se tě," doža