„Ano, prosím,“ odpoví mi unaveně.

Sehnu se a zvednu ji. Přitisknu ji k hrudi a začnu jít.

„Říkala jsem, že potřebuju pomoct vstát, ne se nechat nosit,“ její argument postrádá obvyklý zápal. Ukazuje to, jak moc je vyčerpaná.

Neodpovím. Jen si ji k sobě přitáhnu blíž. Cítil jsem se s ní v náručí správně. Jako by se všechno v tom posraným vesmíru srovnávalo. Kdybych takhle mohl zůstat navždy, pak je