Narovnám se, záda mám jako pravítko, a snažím se dodat si falešnou odvahu. Snažím se dostat ze sebe ta slova. Říct jí, že jsem v pořádku, ale jazyk mám těžký a slova odmítají opustit má ústa.

Jemně mě poplácá po ramenou. "Rozumím. Jdi si sednout. Vypadá to, že tvůj syn teď potřebuje rameno, o které se může opřít. Můžete být jeden pro druhého kotvou."

Udělám jediné, co můžu. Přikývnu hlavou a odejd