Pomalu kráčím k Noemovi. Nikdo mi nemusí říkat, že je to on. I po šesti letech ho poznám mezi miliony lidí.

Doslova cítím, jakoby se mi srdce zasekla v krku. Jako by mi někdo svíral plíce. Kradl mi vzduch, který se snažím do nich vpravit. Zatínám ruce ve snaze zabránit jim v třesu, ale je to marné.

Jeho černé vlasy jsou takové, jak si je pamatuji. Co je ale jiné, je jeho postava. Ramena má širší;