Bolí mě čelist, jak ji křečovitě svírám, ale pálení v hrudi se jen stupňuje, rozšiřuje se, až mám pocit, že mi pod žebry hoří oheň. Jsou moje. Chloe a moje. A přesto se na Sierru usmívají, jako by to bylo nějaké požehnání, které jim spadlo do klína. Jako by sem patřila.

Nepatří, protože není nic než jed.

„Tati?“ Noviny malé prstíky mi znovu tahají za rukáv. „Můžeme být u toho, až teta Sierra bude