Otřu si obličej, snažím se smýt mouku, ale je to marné. Čím víc se snažím, tím je to horší. Poleva se mi rozmazává po tváři, prsty mám lepkavé a v určitém bodě to prostě… vzdám.

Takže tam jen tak trapně stojím zamrzlá ve dveřích a nevím, co dělat.

Noahovy oči se po mně pomalu táhnou a z toho, jak se na mě dívá, mi naskakuje husí kůže. Není to jako ty rozzlobené pohledy, které jsem viděla už dřív.