Anonym.

Praštím pěstí do stolu a zvuk se rozlehne spoře osvětlenou místností. Sklenice se otřese a pár papírů se snese na podlahu. Z toho, jak pevně skřípu zuby, mě bolí čelist.

„Pořád žije,“ odplivnu si. „Jak je, kurva, možný, že pořád žije?“

Žena naproti mně sebou trhne. Stojí se skloněnou hlavou a ruce má zaťaté v pěst, jako by se snažila nerozsypat.

„Nevím,“ řekne tiše, „nikdo po mně neměl při