Jdu mu naproti. „Jak jí je? Vážně?“

Změří si mě pohledem, pak se letmo podívá k oknu. „Má velké štěstí,“ řekne prostě. „Probrat se z kómatu po dvou dnech bez vážnějších komplikací je dobré znamení. Její životní funkce se stabilně zlepšují. Ale bude slabá a možná bude mít bolesti.“

Těžce polknu. „Ale bude v pořádku?“

„Ano.“

Z plic mi unikne prudký výdech, o kterém jsem ani nevěděl, že ho zadržuju.