Její láska mě dohání k slzám… Zase. Upřímně nechápu, proč jsem od probuzení jedna velká plačka.

„Ach, zlatíčko…“ Vezme mě do náruče. Pevně mě drží, rukou mi podpírá hlavu, zatímco jí pláču na rameni, dokud se bolest v mé hrudi zcela nevyčerpá.

Hladí mě po vlasech a zlomeným hlasem šeptá: „Už ti nikdo neublíží, slyšíš? Nikdo. Ochráníme tě, zlatíčko… Skoncujeme s každým, kdo se odváží.“

Tisknu se k