Chvíli je zticha a pak se zeptá: „Co kdyby ses nastěhovala ke mně?“

Zírám na ni, než mi ze rtů vybublá smích.

„Myslím to vážně,“ řekne a zamračí se.

„Mám tě ráda, zlato, ale ne, díky,“ odpovím a stále se směju.

Vzpomínám na naše časy na koleji a tohle už nikdy nechci opakovat. Je něco strašně špatného na tom, když musíte poslouchat sténání své nejlepší kamarádky z jejího pokoje. Věci, které jsem s