Ticho, které následuje po odchodu Brook, působí jako živá bytost. Dlouhou chvíli tam jen stojím a zírám na kresbu dřeva na dveřích, jako bych stále viděla její tvář na druhé straně. Její slova přetrvávají, lezou mi pod kůži jako neviditelní mravenci, koušou a pálí. Hrudník mám příliš stažený, jako by z místnosti vysáli všechen vzduch.

Pak se mi náhle podlomí kolena. Zhroutím se na postel, dlaně se