ADRIAN.

Odchází s tím jemným úsměvem, který brnká na jakousi strunu v mé hrudi, a já tam pár vteřin jen stojím jako idiot a sleduji ladné pohupování jejích kroků, dokud nezmizí.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si to neužil. Dokonce ani ve společnosti svých chlapů jsem se takhle nikdy necítil. Tak svobodný. Tak uvolněný.

S povzdechem na chvíli zavřu oči a hodlám se vrátit dovnitř kavárny. Prostě