Stojíme ve dveřích a máváme, zatímco auto odjíždí. V okamžiku, kdy koncová světla zmizí, se vzduch v domě změní. Jako by někdo pustil zadržovaný dech. Pomalu vydechnu a Noah taky.

„To bylo...“ začnu a pak se zarazím. „Nečekané.“

„To je jedno slovo pro to,“ zamumlá.

Nedokážu říct, jestli se mu ulevilo, je naštvaný, nebo jestli tiše exploduje. Pravděpodobně všechno najednou.

A já na tom nejsem o moc