Opatrně se nadechnu nosem, pak znovu, ale nepomáhá to. Pevně stisknu rty a nutím se zůstat v klidu. Odmítám na sebe upozorňovat. Poslední věc, kterou chci, je, aby Noah viděl, jak se hroutím jako nějaká křehká hromádka neštěstí. Znovu se upravím a nenápadně si otřu dlaň o stehno.

V tu chvíli vzhlédne. Nedívám se na něj, ale cítím, jak na mně jeho pohled spočine jako těžké závaží.

„Sierro.“

Na vteř