NOAH.

Uběhly už měsíce a pořád mi to nepřipadá normální.

Parkuju před Sierřiným domem a vypínám motor. Pohled mi sklouzne k vchodovým dveřím, než se stihnu zastavit. Už nechodím dovnitř. To byla jedna z jejích hranic a já ji respektuju, i když to občas bolí.

Pomalu vystupuju z auta a jdu ke dveřím. Otevřou se dřív, než stihnu zaklepat.

„Ahoj, tati,“ řekne Nolan, ruce stále svírá kolem kliky.

„Ahoj