Dlouze na Jocelyn zírám.

Můj mozek odmítá pobrat to, co právě řekla. Připadám si, jako bych stála ve vodě, která najednou zledovatěla. Jako bych věděla, že je něco špatně, akorát mi ještě nedošlo jak moc.

„Tvoje... překvapení?“ zopakuju pomalu.

Nakloní hlavu a oči se jí zalesknou. „Jsi vždycky takhle pomalejší, nebo je dnešek něčím výjimečný?“

Když mi konečně dojde, co tím naznačuje, bolestně se m