„Ještě ne,“ odpovídá Adrian. „Teď toho má moc, ale až se věci uklidní, řeknu jí to… Nehodlám si ji nechat proklouznout mezi prsty.“

Jeho slova dopadnou s větší vahou, než by měla. Je to jen obyčejné přiznání, ale zasáhne mě jako dvousečná čepel, která mě řízne kdesi v srdci.

Nechápu tu reakci.

Je to můj kamarád. Je šťastný a to je to jediné, na čem by mělo záležet.

Tak proč mám pocit, jako by něco