Prohrábnu si vlasy a pomalu vydechnu.

„Jen jsem... tě potřeboval vidět,“ přiznám chraplavým hlasem.

Její výraz nezměkne. Pokud vůbec něco, tak ještě víc ztvrdne.

„Viděl jsi mě,“ řekne stroze. „Teď můžeš jít.“

Ta slova dopadnou jako rána do žaludku, protože si to zasloužím. Zasloužím si něco horšího.

„Vím, že nemám právo tu být,“ pokračuju a tlačím ze sebe slova dřív, než ztratím i ten zbytek odvah