„Ne,“ odpovím okamžitě. „Nevěděla.“

„Ani stín podezření?“ naléhá.

„Ne,“ zopakuji a ve mně stoupá frustrace. „Proč bych o tom lhala?“

„Chci ti věřit, ale…“

„Ale co?“ naléhám. „Proč to nemůžeš přijmout tak, jak to je? Jako podělanou, strašnou náhodu.“

„Protože z mého pohledu to vypadá fakt blbě,“ řekne a projede si rukou vlasy. „A já na takhle přesné náhody nevěřím.“

Každé slovo z jeho úst je jako d