Táta mě jemně zatlačí do křesla.

„Neztratil jsi ji,“ řekne tiše, ale já nejsem schopen naslouchat.

„Ztratil,“ vyštěknu, odstrčím křeslo, vstanu a začnu přecházet po místnosti. „Nikdy mi neodpustí. Pochybuji, že mi ještě někdy dá šanci… Teď miluje Adriana.“

Tátovým obličejem kmitne překvapení, ale rychle ho zamaskuje.

„Řekla, že ho miluje?“ zeptá se opatrně.

Zavrtím hlavou. „Nemusela… Bylo to v tom