Pomalu vedu Sierru zpět k autu a poslouchám, jak nesrozumitelně blouzní o svém miminku.

Slova mám na špičce jazyka, ale spolknu je. Vím, že teď nemůžu nic říct. Je příliš křehká a citově obnažená, stačilo by málo, aby přepadla přes okraj. Jediné, co ji v tuto chvíli drží pohromadě, je víra, že uvidí své dítě.

Pokud musím lhát, abych ji dostala zpět do nemocnice, přesně to udělám. Raději uvidím, ja