„Noahu…“

Jeho jméno mi splyne ze rtů v roztřeseném šepotu, někde mezi nevírou a úlevou, a dřív, než o tom stihnu přemýšlet, se mu vrhnu do náruče.

Okamžitě mě zachytí, paže kolem mě pevně obemkne, téměř zoufale, jako by se bál, že mu vyklouznu mezi prsty, když mě nebude držet dost pevně. Přitisknu obličej k jeho hrudi, celé tělo se mi třepe, jak na mě znovu dopadá realita toho, co se právě stalo.