„Nepřeješ si můj návrat?"

Přešel kolem ženy před sebou a zamířil k pohovce.

„A-Ale ano, přeji!" Yvonne se křečovitě usmála. „Jen jsem byla překvapená, protože… jsi se najednou vrátil bez ohlášení…"

Za ty tři roky byla doba, kdy jeho návrat vyhlížela dnem i nocí. Po nesčetných zklamáních se na to postupně přestala těšit.

A teď se vrátil bez jediného slova! Nejen to, ale dokonce spolu dělali takové věci. Jak na to měla reagovat?!

Yvonne se napjala, opatrně přešla a posadila se naproti němu, snažila se znovu zvyknout na roli manželky.

Muž se na ni ani nepodíval a stroze prohlásil: „Odteď budu bydlet tady."

„Cože…?!" Yvonne se zakuckala a kašlala, až jí zrudl obličej, a nevěřícně se na něj podívala.

Henry se na ni zamračeně podíval. Okamžitě si zakryla ústa, aby ho nerušila.

Po chvíli se neudržela a zeptala se: „P-Proč sis najednou vzpomněl, že se vrátíš?"

„Hm?" Henry se ještě víc zamračil. Pokud si dobře pamatoval, byl majitelem této vily a žena sedící naproti němu byla jeho zákonná manželka.

A právě teď se jeho manželka ptala, proč s ní chce bydlet.

Navíc si ho dokonce spletla se zlodějem, který se v noci vloupal do domu.

Henryho tvář potemněla, odložil sklenici vína a ztratil zájem pokračovat v této hloupé konverzaci. Vstal a řekl: „Sue připravila snídani, než odešla. Vezmu tě do práce, až dojíš."

„D-Dobře…"

Yvonne se otřásla. Kdyby nebylo té děsivé aury, zeptala by se ho, jestli není nemocný.

Koneckonců, byl to on, kdo ji v této vile na poslední tři roky opustil a nikdy jí nevěnoval pozornost. Nicméně, nejenže chtěl bydlet tady, ale také ji chtěl odvézt do práce. Nebylo s ním něco v nepořádku?

Nebo si snad Amor konečně všiml její existence? Za boží milosti…

„Umm… nebyla by to obtíž?" Opatrně si mnula ruce. Vzhledem k jejich vztahu, nebylo nevhodné, aby jela do práce v jeho autě hned první den?

„Máš právo odmítnout. Nenutím tě." Henry na ni chladně pohlédl.

Yvonne se vylekaně rychle postavila. „Ne, ne, ne! Tak jsem to nemyslela! Jen jsem plácala nesmysly! Dej mi minutku. Rychle se převléknu!"

Henry sledoval, jak v panice vybíhá nahoru po schodech a pak rychle seběhla dolů, celá udýchaná.

Aniž by čekala, až promluví, nacpala si chleba na jídelním stole do úst a snědla všechno tak rychle, jak jen mohla.

V tu chvíli se neodvážila tomuto muži odporovat!

Poté, co se málem zadusila snídaní, popadla kabelku, obula si vysoké podpatky a s Henrym nastoupila do auta zaparkovaného v garáži.

Sedla si na sedadlo spolujezdce a zavřela dveře. Vůně mužské kolínské se jí vlnila do špičky nosu a brnkala na její city.

Yvonne se lehce začervenala, jak se jí v mysli vynořily vzpomínky na včerejší noc. Srdce jí bilo rychleji a neodvažovala se promluvit.

Po celou cestu se s ní Henry neobtěžoval mluvit.

Cesta z jejich vily do rušného města trvala půl hodiny. V dálce se objevily moderní komerční budovy.

Yvonne zvedla hlavu a podívala se z okna, pak ukázala na křižovatku před nimi. „Vysad' mě tam. Společnost, ve které pracuji, je hned tam."

Nechtěla, aby toto luxusní auto zastavilo u vchodu do jejího pracoviště a přitahovalo nežádoucí pozornost jejích kolegů.

„Tady?" Henry se lehce zamračil a zastavil auto na křižovatce podle její žádosti.

„Děkuji, že sis dal tu práci a dnes mě odvezl do práce." Yvonne si odepnula bezpečnostní pás a chystala se vystoupit z auta.

„Počkej."

Muž vedle ní ji náhle zastavil.

„Co je?" Yvonne se přestala hýbat a setkala se s mužovým chladným pohledem. Neměla tušení, co si myslí, ale obočí měl pevně svraštělé.

Mohlo by to být tak, že… si tento muž uvědomil svou chybu, že ji tři roky ignoroval, a chystal se využít této příležitosti, aby se jí omluvil?