Skoro tma už padla, když se Áva po špičkách vplížila zadními dveřmi do rodinného domu. Ale že by to něco změnilo. Celá oblast byla opuštěná. A nebylo to jen tím, že cítila nepřítomnost jiných aur.

V jejím vnímání okolních věcí bylo něco jiného. Bylo to, jako by to, co se v ní plazilo, prasklo ven a teď se to natahovalo po něčem jiném.

Řekla Zekovi, že se něco děje, něco se blíží. Bylo tohle ono? B