„Musím se vrátit do práce, pane Cromwelle,“ říkám a snažím se ho zastavit.

„Nikam nepůjdeš. Teprve začínám.“

Proč musí říkat něco takového? Jak mu mám odolat? Způsob, jakým si jeho rty nárokují ty mé, je intenzivnější než cokoliv, co jsem kdy cítila. Vzpomínky na naši dokonalou noc se začínají přehrávat. Zjišťuji, že nejsem schopná bojovat proti tomu žáru, který se ve mně roznítil.

„Podíváme se, co máš pod tou sukní?“ Proč jsem si dnes musela vzít sukni?

Jeho ruce putují od mých kolen nahoru a zvedají sukni s sebou. Jeho prsty pálí jako oheň. Mám pocit, že mě zapaluje. Když už nemůže sukni posunout dál, klekne si, zakloní mě dostatečně, aby mi stáhl zadek na okraj. Zahákne prsty za mé tanga a pomalu je stahuje dolů. Přiloží je k nosu a očichá je, pak si je strčí do kapsy. Vím, co dělá, a rozhodně bychom neměli, ale nechci ho zastavit. Proč mě pořád nutí myslet na Padesát odstínů šedi?

„Podíváme se, jak chutnáš?“

Otevřu ústa, abych protestovala, ale nic nevyjde. Usměje se a roztáhne mi nohy víc od sebe. Přiblíží se natolik, že má hlavu mezi mýma nohama.

„Voníš jako sladký med. Vsadím se, že tak i chutnáš.“ Mezi jeho přízvukem a slovy, která říká, mám pocit, že každou chvíli exploduji.

Nedá mi šanci něco říct. Obtočí ruce kolem každé nohy a přitáhne mě k ústům. Musím se kousnout do rtu, protože se bojím, že vykřiknu jeho jméno. Mezi sáním a olizováním jsem skoro tam.

„Hmmm,“ zamumlá a dostane mě přes okraj.

Zavřu oči a vychutnávám si svůj orgasmus. Je možné, že tenhle orgasmus je lepší než všechny orgasmy, které mi kdy dal? A Bůh ví, že mi jich dal v naší dokonalé noci hodně. Dál mi rozechvívá nohy. Obemknu jeho hlavu a snažím se ho zastavit, ale jen ho to povzbuzuje, aby pokračoval.

„Prosím,“ sotva jsem schopná říct.

Odtáhne se dostatečně, aby mi foukl a já viděla hvězdy. Zrovna když si myslím, že ztratím rovnováhu, protože se nedokážu udržet, postaví se a spláchne mě k sobě polibkem. Cítím na rtech svou vlastní chuť a musím přiznat, že chutnám výborně. To mě nutí chtít ho víc. Chci ho cítit v sobě, jak si mě nárokuje jako tu noc.

„Podívám se, jestli jsi pořád tak úzká, jak si pamatuji?“ Zeptá se s úsměvem. Chci říct, že mě jeho otázky štvou, ale jen mě to nutí chtít ho víc. „Možná tě nechám čekat, stejně jako ty jsi nechala čekat mě.“ Snažím se najít svůj hlas, ale jsem tak ohromená lahodným orgasmem, že nemůžu najít žádná slova. Nakloní se. „Myslím, že jsi toho měla dost. Seber si věci a sejdeme se v hale. Dneska máš padla.“ Nařídí, nezeptá se.

„Pane Cromwelle,“ začnu.

„Pan Cromwell je můj otec. Čekám tě v hale za patnáct minut.“ Zašeptá mi do ucha, až se otřesu.

„Můžu dostat zpátky svoje kalhotky?“

„Jsou moje, abych si je nechal.“ Říká to, jako by mi říkal počasí.

„Nemůžu opustit vaši kancelář bez nich.“

„Patnáct minut, hodiny tikají.“ Pomůže mi z jeho stolu a stáhne mi sukni a hladí mi nohy. „Jsem připravený na druhé kolo.“ Usměje se. To byla přesně ta slova, která jsem mu řekla tu noc.

Na to jsem nemyslela dřív, když jsem se chystala na schůzku.

O třicet minut dřív…

Pracuji už několik hodin. Všechna čísla začínají vypadat stejně. Ale schůzka začne za necelých třicet minut.

„Máš všechno?“ Zeptá se Jake a stojí přede mnou v boxu. Je děsivé, že jsem ho neslyšela přijít. Na druhou stranu, Jake je děsivý, jak jen to jde.

„Všechno nechávám tisknout, jakmile mluvím. Chystám se odejít do devátého patra, abych si to vzala.“ Dodávám a už stojím.

„Krájíš to extrémně blízko. Tohle je důležitá schůzka a nebudu tolerovat, abys mě nechala vypadat špatně.“ Ráda bych mu řekla, že to dělá sám, ale pochybuji, že by se mu to líbilo. Místo toho se zhluboka nadechnu a držím jazyk za zuby.

„Budu tam, jakmile budu moct,“ řeknu mu.

„Myslím to vážně, Samantho. Nemůžu si dovolit žádné chyby. Nový generální ředitel očekává dokonalost. Tvoje práce je v ohrožení.“

„Slyším tě. Teď, když mě omluvíš, můžu se dát do práce.“ Říkám a stojím pár metrů od něj. Nehne se a zírá na mě velmi nevhodným způsobem. Troufám si říct, že mě prakticky svléká očima. „Jacku,“ začnu.

„Uvidíme se nahoře.“ Říká a konečně se pohne.

Nemám tušení, co jsem udělala, že si zasloužím někoho jako Jacka jako šéfa. Pocházím z malého města a pracuji v bistru, občas jsem se setkala s kluky z bratrstva, když přišli na snídani po celonočním tahu, ale nikdy mě nenechali cítit se tak nepříjemně jako Jack. Zajímalo by mě, jestli to dělá schválně. Avery mi říká, že přeháním, protože pocházím z malého města, ale nemůže být normální to, co dělá nebo říká. Je to skoro jako by si myslel, že je v pořádku být takový, jaký je. Slizký úchyl, od kterého chci zůstat pryč.

„Proč tak spěcháš?“ Zeptá se Paul, když do něj narazím.

„Musím si vzít prezentace a pořadače na schůzku.“

„Potřebuješ pomoc?“

„Ne, děkuji.“

„Jsi si jistá?“ Mám ráda Paula, ale v poslední době je přátelštější než obvykle.

„Slibuju. Musím jít.“

„Dobře. Dej mi vědět, jestli budeš něco potřebovat.“ Říká a ustoupí, abych mohla jít.

Rychle jdu k výtahu. Když netrpělivě čekám, podívám se na hodinky. Budu to mít nadoraz. Naše tiskárna je obvykle zaneprázdněná a je o deset pater níž, než kde potřebuji být. Naštěstí nemusím dlouho čekat na výtah a je prázdný.

Když se dostanu do patra a dveře výtahu se otevřou, slyším analytiky poměrně hlasitě povídat. To mi říká, že tisk musí být zahlcený, a to si nemůžu dovolit. Proplétám se kolem všech a jdu rovnou ke stanici vazby, kde doufám, že jsou moje materiály.

„Samantho, tady.“ Slyším Nadju volat.

„Ahoj,“ pozdravím a nevšímám si těch pár lidí, kteří protočí oči.

„Tvoje věci by měly být hotové během příštích dvaceti minut. Pořád se tisknou.“ Podívám se na hodinky. To mě dostane přímo na začátek schůzky.

„Můžu nějak pomoct? Jake má schůzku s vyšším vedením.“

„Přála bych si, abys mi mohla věřit. Slibuji, že půjdu tak rychle, jak jen budu moct.“

„Ocením cokoliv, co pro mě můžeš udělat.“

Usměje se a já stojím stranou. Nemá smysl ji obtěžovat. Není to tak, že by se tím pohnula rychleji. Přejdu ke zdi a čekám. Jdu si vyndat telefon z kapsy, jen abych zjistila, že ho nemám. To není dobré. Pokud Jake pošle e-mail nebo v nejhorším případě zavolá a já neodpovím, neuslyším konec. Ale opustit tohle patro mi nepomůže. Nemám jinou možnost, než počkat, až bude všechno hotové.

Je pět minut před schůzkou, když na mě Nadja upozorní.

„Omlouvám se,“ říká mi Nadja a omlouvá se všemi možnými způsoby. Stroj se porouchal a ona dělala všechno ručně.

„Díky. Dlužím ti.“ Říkám jí a beru všechny pořadače a složky.

„Hodně štěstí.“ Říká, když odcházím.

Jsem si docela jistá, že mě vyhodí, protože schůzka už měla začít. Spěchám k výtahu a čekám na něj. Proč se zdá, že když člověk spěchá, všechno jde pomalu? Po tom, co se zdá jako věčnost, přijde výtah a já nastoupím. Protože život stojí za prd, přísahám, že se zastavuje v každém patře.

„To si děláš srandu,“ řeknu si a několik lidí ve výtahu se na mě podívá, jako bych byla blázen.

Konečně v patře jdu k recepčnímu pultu, který mě pak poučí, kam mám jít. Poděkuji jí a vydám se tam, vyvažuji všechno, co nesu, a vyhýbám se tomu, abych do něčeho nebo do někoho narazila. Jak se blížím, konečně vidím dveře, kterými musím projít. Je tam stín někoho, kdo mi otevírá dveře. Nemohla bych být vděčnější. Nechci klepat na dveře. Ale se svýma dvěma levýma nohama narazím do osoby, která drží dveře.

Snila jsem o jeho hlase každou noc od té první noci, co jsme se setkali. Myslím, že si to uvědomuje taky, protože se na mě dívá, jako by mě chtěl pohltit. Rychle začne mluvit, jako by to bylo včera v noci, co jsme byli spolu. Je tak klidný a vyrovnaný. Já se na druhou stranu hroutím. To si nevymyslíš, i kdybys chtěl.

Nevím, co mě to posedlo, ale zhluboka se nadechnu, upravím si sukni a opustím jeho kancelář a mířím k výtahu. Mám pocit, že se na mě všichni dívají, ale na to nemůžu myslet. Všechno, na co můžu myslet, je Matthew, jak mi dělá všechno, co mi dělal tu první noc, co jsme se setkali. Panebože, úplně jsem se zbláznila. Chci, aby mě šéf mého šéfa udělal znovu svou.