Druhý den ráno byla Maeve stále na dně. Musela se spolehnout na svou vůli, aby jela do nemocnice. Teprve tehdy Maeve sotva otevřela oči. Ale najednou se jí do mysli jako příliv nahrnuly rozmazané a rozmazané vzpomínky z minulé noci. Pocit propletených těl, nejednoznačné funění, čelo pevně přitisknuté k sobě a chladná, ale pohledná tvář...

Maeve úplně zrudla. Chtěla si praštit hlavou o zeď. „Na co